O pojmenování
Jak vznikl název obce ?
Jak došlo k pojmenování vesnic na Podlesí, mezi nimi i Smilovic, vypráví stará tradice, která 
odvozuje názvy vsí od vlastních jmen zakladatelů – Divice od Diviše, Pochvalov po Chvalovi a Smilovice od Smila. Kozojedy dostaly jméno s posměváčkovskou připomínkou toho, čím se jejich dávní obyvatelé často živili, Vinařice pak od pěstování vinné révy. která tam rostla již dávno předtím, než její ušlechtilejší druhy přivezl do Čech Karel IV.
Kdo byl onen Smil či Zmil, který se stal zakladatelem dvorce pod dřevíčem, jehož poddaní, čili Smilovi, neboli Smilovici, se stali původem označení celé osady, jež vyrostla při dvorci obcí,či míst, které se označují jako Smilovice nebo podobně, je v Čechách celkem jedenáct.
Jsou to: 1. Smilkov u Benešova, 2. Smilov u Perštejna nad Ohří, 3. Smilov u Šlapánova, 4. Smilov u Brložce a Štědré v okrese K.Vary, 5. Smilovice u Borotic na Příbramsku, 6. Smilovice u Luštěnis na Mlado Boleslavsku, 7. Smilovice u Rataj nad Sázavou, 8. Smilovice u Týna nad Vltavou, 9. Smilovice u Těšína, 10. Smilovy Hory v okrese Tábor, 11. Smilovice pod Dřevíčem,okres Rakovník.
Pokud jde o ty naše Smilovice, nemáme žádný písemný doklad, který by upřesnil o jakého Smila zakladatele či majitele šlo. Původní význam tohoto jména vychází ze staroslovenského kořene s významem milý, milovaný, od slovesa milovati, ale i již zaniklého smíliti se, což znamenalo tehdy líbiti se. Dnešní výrazy smilniti, smilstvo, smilný měly tehdy poněkud jiný obsah, rozhodně vzdálený vlastnímu jménu Smil.
Protože, jak již bylo řečeno, zprávy od Dřevíči jsou v historické dokumentaci velmi sporné, neznámé žádného z dřevíčských velmožů nebo funkcionářů jménem Smil, který by přicházel v úvahu jako zakladatel nebo držitel smilovického dvorce z domků poblíž něj. První muž, který byl podle jména mohl snad mít vztah ke Smilovicím, je jakýsi Zmil, syn Boženův či Božejův, který byl roku 1086 prefektem čili správcem v Žatci /“Zmil,filius Bozen, praefectus in urbe satec“/, o němž se zmiňuje Kosams v případu sporů o obsazení pražského biskupství, kdy se kníže Vratislav obával svěřit tuto funkci svému bratru Jaromírovi. Ačkoliv se Smil tehdy zasloužil o smír knížecích bratří, spolu s Kojatou z rodu Hrabišiců, jehož otec Všebor byl prvním z velmožů knížecího dvorce, musili oba utéci z obavy před Vratislavem, který jim nedůvěřoval.
Jsou nějaké podklady k domněnce, že tento žatecký Smil mohl být zakladatelem dvorce na Smilovicích ? nejsou zcela průkazné, žádný listinovný materiál je nepodpoří, není. Ale vyloučen jeho vztah k Dřevíču a jeho podhradí není. Žil v době, kdy Lučané již prohráli svůj dlouholetý boj proti Přemyslovcům a Dřevíč začal ztrácet význam nejpřednější české bašty na rozmezí mezi luckým a přemyslovským územím. V centru bývalého luckého knížectví vybudovali Přemyslovci hrad Dragúš poblíž Postoloprt a Žatce, po němž převzal kraj někdejšího Lucka pojmenování Žatecko. Je velmi pravděpodobné, že pražská knížata dosadila do získání prostoru Žatecka svoje spolehlivé hodnostáře a není přitom vyloučeno, že to mohli být i ti, kteří předtím působili na Dřevíči. Proč by tomu tak nebylo i v případě zakladatele Smilovic, oněmž je známo, že byl do roku 1069 ve funkci správce města Žatce? Víme o něm navíc, že jeho otec se jmenoval Božej či Božen. I toto jméno se v historii připomíná v oblasti rozmezí Lucka a severozápadní části přemyslovských Čech. A nejen u mužů, jak svědčí jméno Křesinovy manželky, jíž se zmocnil kníže Oldřich prý na Peruci po lovu kdesi u Opočna. Mužské jméno Božen připomíná ve staré listině v latinské formě „Bosio“. Byl to jeden z předních Vršovců, kde toto jméno mělo rodovou tradici, a o Vršovcích víme, že měli majetky na Lounsku a Žatecku, kde je dodnes připomíná ves Vršovice. A i později se k rodovému příbuzenství s Vršovci hlásila vladycká nobilita Sekyrků ze Sedčič, ať už právem či neprávem, kteří žili na Žatecku. Tento Vršovec Božen či Božej mohl být Smilovým otcem, protože zprávu o něm máme k roku 1014. Je to ovšem zpráva, která zaznamenává i konec nositele tohoto jména. Byl spolu s dalšími Vršovci popraven na rozkaz knížete Oldřicha, protože se prý chtěli pokusit o osvobození uvězněného Oldřichova bratra Jaromíra. Z uvedených skutečností můžeme ovšem pouze dovozovat, že žatecký správce Smil mohl mít nějaký vztah k Dřevíči, a tím i ke Smilovicím. Přesvědčivější důkaz však ním chybí a stěží bude kdy nalezen.
Chybí, bohužel, i k první zprávě, která je o Smilovicích, tedy o osadě lidí Smilových, zaznamená z roku 1197. Je v dokumentu, který je uznáván za nepodvržený a je citován ve sbírce Codex Bohem.I,str.324, kde říká, že „Groznata comes Hgrdieboroni legat Smilowicz“, tj. že hrabě /slovo „comes“ lze ovšem vykládat nejen jako hrabě, ale i jako purkrabí či správce/ Hroznata odkázal jakémusi Hrdiborovi Smilkovice.
Kdo však byli oni dva mužové, jejichž jména chceme na základě tohoto stručně znějícího historického dokumentu spojovat s historií Smilovic? Vždyť kdyby toto svědectví bylo oprávněné po všech stránkách, byla by to nejstarší doposud známá zpráva o obcích z našeho Podlesí vůbec. Další obce jsou totiž připomínány v písemných dokladech a začátku 14. století!
Hroznata s bratem Arnoštem, byli synové Sezemy, z rodu, který se později nazýval pány z Krašova. Starý pán Sezeme pravděpodobně padl roku 1179 v bitvě u Loděnic mezi bojovníky tzv.“selského knížete“ Soběslava II., který tam rozdrtil početné vojsko knížete Bedřicha, posílené Němci. Bedřich se totiž chtěl zmocnit trůnu po svém otci králi Vladislavovi II. V roce 1189 byli Arnošt i Hroznata členy stavovského zemského sněmu, který mimo jiné projednával účast na III. křížové výpravě, aby se odčinila porážka křesťanských templářů sultánem Saladinem, který obsadil Jerusalém. Výprava však ztroskotala mj. i smrtí císaře Fridricha a některých českých velmožů. U nás byla doba zmatků a v ní vydal papež Celestin III. povolání k další křížové výpravě, aby využilo i smrti sultána Saladina. Této výpravy se zúčastnil i hrabě Hroznata, zbožný muž, který právě před touto cestou do Jerusaléma postoupil Smilovice či Smilkovice Hrdiborovi. K tomuto roku je zachován zápis knížete biskupa Jindřicha Břetislava, v němž tento vzdělaný Přemyslovec, syn knížete Jindřicha, před svojí smrtí zaznamenal slova: „…Illustris comes at amicus noster Groznata“, tj. vznešený hrabě a přítel náš Hroznata. Hrabě se po návratu stal mnichem a je zakladatelem kláštera v Teplé v roce 1197, kde se po návratu z pouti do Svaté země stal nejprve mnichem a pak proboštem. Později založil ještě další premonstrátský klášter, a to panenský, v Chotěšově. O světské věci tedy už neměl zájem. Mohl být rokem 1197 majitelem Smilovic? Není to vyloučeno, jde o oblast přemyslovského vlivu a Hroznata měl s tímto knížecím rodem dobré vztahy. Smilovice i Krašov pak patřily do archidiskonátu Žateckého, právě tak Teplá. A my jsme se už zmínili o Smilobi, správci Žatce, jehož dědici mohli Smilovice postoupit pánům z Krašova.
Pokud jde o pána Hrdibora, setkáváme se s tímto jménem pak až v létech 1212, 1217,a 1232. Pocházel z rodu pánů ze Všerub na Plzeňsku, tedy nepříliš daleko od Krašova a Teplé. Zastával významné hodnosti na královské dvoře za Přemysla Otakara I. a pak za Václava I. v roce 1217 se Hrdiborova funkce označuje jako „dapifer regis Bohemise“, tj. truksas či podstolí krále českého. Šlo o význmané postavení u dvora, kde byl truksas či podstolí uváděn v pořadí hned za královským komořím a před královským číšníkem, ale jeho význam dnes nelze přesně určit. Pravděpodobně královský truksas hrál nějakou významnou úlohu při králově oficiálním stolování, tedy působil, lze říci, jako královský ceremoniář.
Dokument o postoupení Smilkovic či Smilovic hrabětem Hroznatou Hrdiborovi ze Všerub je příliš stručný. Chybí bližší označení obce. kraje, v němž leží, a navíc jde o Smilkov u Benešova, protože v jinýc hstarých dokladech je např. Smilov u Votic rovněž zapsán jako Smilkovice. O dvě stě let později však se setkáváme s dalším Hrdiborem, a navíc ze „Smylowicz“. V roce 1396 se totiž projednávala pře jakéhosi Hanuše z Česova na Jíčínsku proti faráři Henzlínovi z Hostinného, jehož zastupoval Hrdibor „ze Smylowicz“ a Mikuláš z Újezdu na Mladoboleslavsku, který se později stal zakladatelem známého rodu Lobkoviců. B tomto případě jde o Smilovice u Luštěnic na Mladoboleslavsku a třebaže jde o rozpětí 200 let, kdy se jistě mohla stát mnohé v přesunech majetků a rodů, zdá se, že přece jenm stará listina z roku 1197 se netýká našich Smilovic.
Proto se musíme spokojit s mnohem pozdějším záznamem o Smilovicích, který je však již nepochybný. je to rok 1356, kdy je ve sbírce Pozůstatků desk zemských /I 420 a II 378/ uváděn jako majitel smilovického dvora Ješek či také Jan ze Smilovic. S tímto jménem se setkáváme až do roku 1372.
Autor: V.Sábl. Z nejstarších dějin Smilovic
